Aník byl veselý pejsek zlatavé barvy. Nebyl to ale jen tak ledajaký pejsek. Jeho páníček byl policista a Aník byl jeho pomocník, tedy policejní pes. Společně už vyřešili mnoho případů a překonali všelijaké nástrahy.
Aník byl skvěle vycvičený a policejní práce ho velmi bavila. Zaslouženě si také užíval volné dny. Chodil se svým páníčkem pravidelně na procházky kolem rybníka. Páníček se o Aníka moc hezky staral. Dobře ho krmil, česal mu dlouhou zlatou srst a dbal na jeho zdraví.
U rybníka se na Aníka vždy usmál a pustil ho z vodítka. Věděl, že neuteče. Věřil mu! To by Aníka ani nenapadlo. Co může být lepší než voda v rybníce? Skočil do vody a nadšeně plaval sem a tam. Páníček mu házel do vody klacík a on ho aportoval.
Miloval vodu natolik, že dokázal přeplavat celý rybník tam a zpět. Na břehu se potom řádně oklepal a postříkal vodou všechno kolem, včetně páníčka. Ten se tomu ale smál a byl rád, že má spokojeného pejska.
Na jedné z procházek se ukázalo, jak se vyplatí mít pejska, který se nebojí vody. Potkali babičku a dědečka, kteří zkroušeně stáli na břehu rybníka. „Copak se stalo?“ ptal se páníček. „Ále, uplaval mi klobouk,“ řekl dědeček a mávl rukou směrem k rybníku. „Foukl vítr a už tam byl,“ doplnila to babička. Páníček se podíval na Aníka a pustil ho do vody. „Přines!“ řekl mu. Aník se vrhl do vody a tak nějak tušil, co se od něj očekává. Doplaval ke klobouku, čapl ho do zubů a už si to namířil zpátky na břeh.
„To je ale šikula,“ radoval se dědeček, když měl svůj klobouk zpátky. Byl sice promočený, ale zachráněný. „Moc ti děkuji, pejsku,“ řekl směrem k Aníkovi.
Při další procházce se opět u rybníka něco dělo. Na břehu stály dvě smutné holčičky a dívaly se na nafukovací míč, který se houpal na vlnkách uprostřed rybníka. „Koukám, že si nemáte s čím hrát,“ řekl páníček, když došel s Aníkem ke smutným holčičkám. „Špatně jsem chytila míč a on odletěl do vody,“ řekla jedna z dívek. „A když jsme se ho snažily klacíkem dostat blíž, naopak jsme to ještě zhoršily. Plaval dál a dál,“ doplnila druhá. „Co kdyby vám ho můj pejsek zkusil donést? Je v tom docela dobrý,“ nabídl páníček a holčičky zajásaly radostí. „Ano, to bude skvělé, děkujeme!“
„Přines míček,“ řekl páníček Aníkovi a pustil ho z vodítka. Aník se jako vždy vrhl do vody s velkou radostí. Vítr ho mezitím odfoukl pořádně daleko. To ho neodradilo a plaval s chutí dál. Doplaval k míči a čumákem se ho snažil dostrkat zpět ke břehu. Ale najednou se zarazil a nemohl plavat dál. Zadní noha se mu zachytila o cosi pod vodou a nemohl s ní hnout. Plácal sebou do všech stran, štěkal a kňučel. Páníček spolu s holčičkami sledovali Aníka s vytřeštěnýma očima a nevěděli, jak mu pomoci. Nakonec to jeho pán nevydržel a skočil za ním do vody. Plaval za svým pejskem, jak nejrychleji mohl. Aníkovu nohu stále drželo něco záhadného. Začaly mu docházet síly. Polykal vodu a mizel pod hladinou.
V ten moment u něho byl jeho pán a začal ho tahat z vody ven. Potopil se a zjistil, že se Aník zachytil o rozvětvený strom, který spadl do vody a vůbec nebyl vidět. Nebylo snadné packu vyprostit, ale nakonec se mu to podařilo. Čapl pejska za obojek a táhl ho směrem ke břehu. Konečně byli venku z vody. Páníček byl pořádně vyděšený. Tak moc se o svého pejska bál. Aník na tom byl mnohem hůř. Celý se třásl a nemohl popadnout dech. Páníček se rozloučil s holčičkami, které je celou dobu sledovaly ze břehu. Naložil Aníka do auta a jeli rovnou k veterináři. Ten Aníka prohlédl a ujistil páníčka, že mu nic není. Dokonce i nožka byla v pořádku, až na pár škrábanců. „Akorát se pořádně vyděsil a možná se teď nějakou dobu bude vody bát,“ řekl veterinář, když se s nimi loučil. „Kupte mu něco dobrého a nechte ho pořádně odpočinout.“ Cestou domů se tedy stavili pro Aníkovy oblíbené psí dobroty a pak hurá domů. Páníček naplnil pejskovi misku dobrotami, ujistil se, že se již tolik netřese, a dovolil mu skočit k němu do postele. Chvíli jen tak leželi a páníček si přemítal, co všechno se za celý den událo. Také Aníkovi se vodní zážitek stále honil hlavou. Byl rád, že je suchý a v bezpečí páníčkovy postele. Pomalu se mu zavřely oči a už o něco klidnější usnul. Tvrdě spal až do rána, kdy ho probudilo mňoukání. Spolu s nimi bydlel ještě kocourek Max. Byl to tichý černý společník, který se toulal po bytě nebo zkoumal okolní ulice. Pokaždé se ale vrátil do svého domova za dobrým jídlem a měkkým pelíškem. Občas si mezi sebou něco prohodili zvířecí řečí, jindy spolu nepromluvili celé dny. To bylo, když měl Aník a jeho pán hodně práce, nebo se naopak Maxík toulal po svém rajonu a doma se neukázal. Pokaždé se ale ze svých výprav v pořádku vrátil.
„Co se ti stalo? Včera jsi nevypadal zrovna nejlíp,“ zamňoukal kocour na Aníka. Pejsek mu vylíčil celou vodní událost. „Nechápu, co na tom koupání vy psi máte. Já bych tam nevlezl ani za bednu plnou myší,“ řekl kocour a líně se natáhl na parapet. „Doufám, že se poučíš a už tam víckrát nepolezeš,“ dodal ještě. Aník to však měl vymyšlené jinak. Hodlal se svému strachu postavit. Teď se do rybníka bál, ale věděl, že aby mohl chytat zloděje a dál pomáhat svému pánovi, bude to muset překonat. Navíc měl vodu rád a časem by mu vodní radovánky začaly scházet. Byl o tom přesvědčený. Nějaký čas se ale vodě vyhýbal. Pouze si nechal umýt tlapky špinavé od bláta. Na procházce kolem rybníka jen sledoval vodní hladinu, plovoucí kachny nebo jiné pejsky, jak dovádí ve vodě. Toužil se k nim přidat, ale ještě nebyl připravený.
Naštěstí ani v práci nebylo potřeba vrhat se do vody a plavat za nějakým zločincem. Všechny případy se odehrávaly na suchu. Stačilo někoho vyčmuchat, vyštěkat nebo dohonit po chodníku. To však neznamená, že se nějaký případ, kdy bude muset plavat, už nikdy neobjeví. Aník na to stále myslel. A tak se jednoho dne rozhodl, že to překoná. Byl to zrovna velmi horký letní den. Jako obvykle se vydali s páníčkem na procházku k rybníku. Na břehu byli rybáři, rodiny s piknikovými dekami a děti si hrály na malé pískové pláži. Aník si našel klacík a donesl ho páníčkovi. „Určitě pro něj chceš doplavat?“ zeptal se páníček a zadíval se pejskovi do očí. Aník pokýval hlavou, jako by se snažil odpovědět „ano“ lidskou řečí. Páníček tedy hodil klacík do vody, pro jistotu ne moc daleko. Aník pomalu vlezl do rybníka. Když zjistil, že se nic neděje, naopak ho voda příjemně chladí, nadšeně se do ní vrhl a plaval za klacíkem. Všechen strach byl ten tam a pejsek se nadšeně vrhal pro další hozené klacíky. Také páníčkovi se ulevilo a byl na Aníka pyšný. Překonat strach totiž není jen tak. „Věděl jsem, že to dokážeš. Jsi statečný pes,“ chválil Aníka cestou domů.
„Fúúúj, zase ta voda. Vždyť je mokrá a studí,“ komentoval to večer kocour Max, když mu Aník vše nadšeně vyprávěl. Pejsek si však nenechal pokazit radost a těšil se, až se zase půjdou vykoupat. Uvědomil si, jak mu voda scházela, a byl rád, že se o svou zálibu nenechal připravit. Večer v pelíšku si ještě slíbil, že raději nebude kocourovi říkat, co má páníček v plánu. Z dnešní výpravy se totiž nevrátil úplně voňavý a povinné koupeli se jistojistě nevyhne. „Ale co, třeba si nakonec také vodu oblíbí. Aspoň tu v naší vaně,“ pomyslel si pejsek a spokojeně usnul.
