Nebyl to ještě ani měsíc, co Aník překonal nepříjemný vodní zážitek. Na noze už neměl ani škrábnutí a zase vesele skotačil v mělké i hluboké vodě. Těšil se na svůj oblíbený rybník, až bude plavat pro klacíky nebo prohánět bláznivé kachny. Páníček měl radost.
Ostatně policejní pes, co se bojí vody, to by byl velký problém. Nejednou už hledali stopy podél řeky, kolem bazénu nebo se plavili na lodi. Neuměl si představit, že by dostal jiného parťáka. Aník k němu už prostě patřil.
Toho rána seděl páníček v kanceláři a vyřizoval papíry. „To je ta nudná policejní práce,“ říkával si pro sebe a sledoval Aníka, jak si hoví pod stolem s hlavou opřenou o jeho nohu. Ale udělat se to musí. Žádný případ v terénu je momentálně nečekal, a tak trávili každý den v kanceláři. Také si chodili zacvičit, aby nevyšli z kondice a dobře se jim chytali zloději. Páníček chodil cvičit na prapodivné černé skřípající stroje, jak si je pro sebe pojmenoval Aník. Vždy si lehl v rohu místnosti a sledoval, jak páníček cvičí. Když se s ním pak přišel pomazlit, byl celý mokrý a ne zrovna voňavý. Aník musel samozřejmě cvičit také. Chodili na hřiště určené pro policejní psy. Tam trénovali prolézání tunelem, skákání přes překážky, plazení nebo plavání. Učili pejsky vyčmuchat důkazy nebo sledovat stopu. Pro Aníka to nebylo cvičení, ale zábava. Byl rád, že tráví čas venku se svým páníčkem a dalšími psími kamarády.
Už ho nudilo ležet pod stolem v kanceláři a poslouchat vrčení toho stroje, co z něj lezou papíry. Těšil se na nějaký případ. Dlouho někoho nehonili, nehledali a začínalo mu to chybět. Samozřejmě je dobré, že se lidé chovají slušně a nepáchají zločiny. Ale na zahnání nudy by se nějaký, klidně i maličkatý případ nesmírně hodil.
Aniž by to čekal, případ se dostavil jednoho pátečního rána. Místo činu byla páníčkova ložnice. To Aníka překvapilo, ale stát se může cokoliv, pomyslel si a šel se podívat, co se děje. Doufal, že to bude něco pořádného a bude z toho dlouhé vyšetřování. Nakoukl do pokoje, kde zpod postele čouhaly páníčkovy nohy. Když vylezl ven, začal dál chodit po pokoji a hrabat se ve všech skříních a zásuvkách. „To snad není pravda,“ procedil páníček mezi zuby. Pak se podíval na Aníka a svěřil mu své trápení. „Tohle se mi ještě nestalo. Od každé ponožky mi chybí druhá do páru. Skutečně od každé, kterou mám. Nejsou ani v koši na prádlo, ani na sušáku, kam jsem je včera pověsil. Je to prostě záhada,“ zakončil páníček své vysvětlování. Bosýma nohama vklouzl do bot a zamířil rovnou do obchodu. Než se ponožky objeví, nemůže chodit do práce každý den naboso. „Ještě že já nic takového na tlapky nepotřebuji,“ pomyslel si pejsek s úlevou. „A ještě hlídat čtyři, když je problém uhlídat dvě stejné. Je to ale záhada. Kde všechny ty ponožky mohou být?“ dumal nad tím a přecházel po bytě z pokoje do pokoje. Páníček měl včera velké prádlo a všechny své ponožky pověsil na sušák. Vždy nechával prádlo na poslední chvíli, když už neměl co na sebe, a tak sušák vždy přetékal oblečením. Ponožky se tedy musely ztratit odtud.
Aník se šel podívat do pračky, kde to záhadně vonělo. Nebyl to pach jeho páníčka, ale taková prazvláštní vůně, která ho lehce štípala do čenichu. Stejná vůně se linula z vypraného oblečení, které na sušáku zůstalo. Byl to prací prášek. Štiplavá stopa se dál táhla bytem a pejsek se za ní vydal. Došel do chodby k vysoké skříni, kde vůně záhadně končila. Jako by se vypařila kamsi do vzduchu.
Nahoře na skříni se cosi zavlnilo. Kocour Max vykoukl na pejska ze svého pelíšku. Nahoře na skříni bylo jeho oblíbené místo, jelikož odtud mohl sledovat vchodové dveře a dění po téměř celém bytě. „Co na mě tak koukáš?“ mňoukl na Aníka. „Sleduji stopu, která mizí přímo tady u skříně,“ štěkl Aník v odpověď. „Máš dobrý čich? Cítíš to také?“ zeptal se kocoura. „Jestli mám dobrý čich? To se ptáš mě?!“ řekl Max poněkud dotčeně. „Mohl bych s vámi chytat ty vaše zloděje, se svým čumáčkem. Říká mi, kde jsou ty nejlepší myšky na lovení, kde je nebezpečný pes nebo kde se vaří něco moc dobrého. Vždycky mě dovede, kam potřebuji a kde je to pro mě nejlepší. Takže ano, mám moc dobrý čich. Ale kromě tebe, mě a dvounožce tu nic necítím,“ zakončil kocour svou odpověď. Aníkovi se nelíbilo, když páníčka nazýval dvounožcem. Teď ale nebyl čas se s kocourem dohadovat. „Tak seskoč dolů a třeba to ucítíš. Drží se to spíše při zemi,“ zkoušel to pejsek.
„Kdepak. Mám nový vyhřátý pelíšek a nikam se mi nechce,“ zamňoukal kocour a spokojeně se stočil do klubíčka. „Dej vědět, až na to přijdeš. Moc rád si to poslechnu,“ ozvalo se seshora a pak už si pejska nevšímal. Aník nechal kocoura kocourem a rozhodl se, že na to přijde sám. Měli před sebou dva volné dny. To je snad dost času na to, aby záhadu vyřešil a páníček měl zase co na sebe. „Teď bude nejlepší, když se na to vyspím,“ řekl si a zamířil do svého pelíšku.
Celou noc se vrtěl a převaloval. Nad ránem se probudil, venku byla ještě tma. Vstávat nikam nemuseli, a tak se vydal k páníčkovi do ložnice. Mnohem radši s ním spal v posteli. Byl to o dost větší a pohodlnější pelech. Jeho byl už starý a proležený. Těšil se, až mu páníček pořídí nový. A vtom ho to napadlo. Aník vyskočil z postele, ačkoliv měl dovoleno tam spát. „Co to říkal ten kocour? Že má nový pelíšek?“ opakoval si pro sebe. „Kde by k němu přišel? Toho bych si přece všiml, kdyby páníček něco takového kupoval. Navíc nevěřím, že by nový pelíšek koupil jen jemu, a ne nám oběma,“ přemýšlel dál. „Co to tedy znamená, nový pelíšek…?“
Znovu se vydal k sušáku, kde stále viselo neuklizené vyprané prádlo. Přičichl k němu a nasál tu záhadnou štiplavou vůni, kterou jeho pán chtěl mít na oblečení, a vydal se po stopě až do chodby, kde se vůně rozplynula kamsi do vzduchu. Teď to Aníkovi došlo. Vůně pokračuje dál, nahoru po té skříni. Zkusil se zvednout na zadní a myšlenka se mu potvrdila. Akorát ihned sklouzl dolů. Skříň byla vysoká, skoro až ke stropu, a navíc věděl, že nesmí skákat po nábytku. „Jen počkej, kocoure. Já ti dám nový pelíšek,“ říkal si Aník a rozhodl se, že se na to odhalení půjde ještě trošku vyspat. Samozřejmě k páníčkovi do postele.
Po probuzení se nemohl dočkat, až páníčkovi všechno ukáže. Vyskočil z postele a stáhl z něj deku. Pak ho začal tahat za nohavici od pyžama. „Aníku, no tak, dneska vstávat nemusíme,“ bránil se páníček, ale nebylo to nic platné. Vzdal to a vydal se za pejskem. „Co se děje, co mi chceš ukázat?“ ptal se, když došli do chodby. Aník se díval nahoru na skříň a začal štěkat. „Copak tam máš, pejsku? Snad ti nezačal vadit Max? S kocourem jste se vždycky měli rádi.“ Ale Aník dál štěkal a upřeně se díval nahoru na skříň. Páníček si došel pro židli, aby tam lépe dosáhl. A najednou se začal smát. „Tak tady jsou všechny mé ponožky. Kocoure jeden!“ Sáhl na skříň a sundal kočičí pelíšek vystlaný hromadou ponožek. Přesně těmi, které celý předchozí den hledal. Ten nezbeda si na nich celou dobu klidně spal. Musel si je sem natahat ze sušáku. „Tak to uzavřeme,“ pomyslel si páníček a začal odnášet všechny ponožky do šuplíku. Záhada vyřešena, zaradoval se Aník a vydali se na ranní procházku.
Celý den jen tak lenošil, užíval si volný slunečný den. Večer se vrátil Max z celodenního potulování a vyskočil na skříň. Ozvalo se žalostné zamňoukání. „Copak, něco se ti nelíbí?“ šel se Aník zeptat kocoura. „Ále,“ mňoukl Max seshora ze skříně, „něco se mi ztratilo. Hledat to ale nemusíš! Vyřeším si to sám, to se neboj,“ dodal rychle. „Copak náš dvounožec, už má v čem chodit?“ zeptal se pejska. „Ano, všechny ztracené ponožky byly úspěšně nalezeny,“ oznámil vesele Aník. „No to je dobře, aspoň nám nebude dělat ostudu, že si neumí ohlídat dvě stejné ponožky. Gratuluji k chycení zloděje. To je dobře, že vám to chytání tak hezky jde. Protože až vašeho kocoura budou bolet záda, tak si všechny myši budete také chytat sami,“ zakončil Max poněkud nevrle svou řeč. Ze skříně se už neozvalo nic kromě tichého kocouřího oddechování.
