Koblihárna kousek od hlavního nádraží byla oblíbeným místem všech policistů. Kupovali si tam snídani cestou do práce, svačinku ke kávě nebo něco sladkého za odměnu. Měli koblihy s všelijakými náplněmi, ozdobené barevnou nebo čokoládovou polevou.
Aník se mnohokrát páníčkovi smál, když si tou dobrotou umazal košili. Vycenil své bílé zoubky a pobaveně sledoval pána, jak se snaží polevu vyčistit. „To jsem tomu zase dal,“ říkal pokaždé. Poslední dobou se však něco změnilo.
Krámek zel prázdnotou, zákazníků chodilo čím dál méně. Až to jednou páníčkovi nedalo a zeptal se prodavačky, jak se jim daří.
„Je to bída, pane komisaři,“ řekla mu starší prodavačka. „Tak málo hostů jsem tu ještě nezažila. Nevím, co se stalo. Doufám, že to tu nebudeme muset zavřít. To bych přišla o práci a se mnou spousta dalších skvělých cukrářek.“ Páníčkovi bylo staré paní líto. Nechápal, co se stalo. Koblihy a další cukrovinky byly stále výtečné. Dokonce se snažili vymyslet každý týden nějakou novinku a vždy se trefili do chuti všem na stanici. „Copak jsou lidé tak mlsní, že nepoznají, co je dobré?“ přemýšlel nahlas v autě cestou domů.
V pondělí se vydal do koblihárny pro snídani. Za pultem byla opět starší prodavačka a měla špatnou náladu. Mračila se a práce jí nešla. Rozsypala drobné, roztrhla sáček s pečivem, a dokonce upustila jeden plech s koblihami. „Dnes mám nějak děravé ruce,“ postěžovala si páníčkovi. „To bude tím, jak moc se zlobím,“ dodala. „Copak se stalo?“ zeptal se páníček a začal se dívat do výlohy. „Určitě se zase nemůže rozhodnout,“ pomyslel si Aník. Jako by to nebylo fuk, která z těch sladkostí mu tradičně udělá na košili flek. „Tohle by se mi s granulemi nikdy nestalo, abych je nosil přilepené na kožíšku,“ vrčel si dál pro sebe.
„Zjistilo se, že si o nás někdo pěkně vymýšlí. Dělá našemu krámku špatnou pověst a my pak nemáme zákazníky,“ vychrlila na něj prodavačka. „Jedna z našich cukrářek to našla na internetu. Neví se, kdo to píše. Není tam ani jméno, ani fotka. Ale mluví o našich koblihách, jako že jsou nechutné. Jak to může někdo říct?! Naše sladkosti jsou samá poctivá práce,“ dodala a důležitě se na páníčka podívala. „Vždyť to je také zločin, někoho takhle pomlouvat. Nebo snad ne? Udělejte s tím něco. Chodí si sem pochutnávat snad každý policista z vaší stanice, tak by se slušelo nám teď pomoci,“ pokračovala prodavačka.
„Dám si dvě čokoládové a dvě jahodové s pudinkem,“ řekl páníček a pak mu došlo, že to nebylo zrovna vhodné. Ona ho žádá o pomoc a on ji poslouchá jen jedním uchem. Žádost si ale vyslechl a hned dodal: „A samozřejmě se na ty falešné zprávy podíváme. Kdeže to vaše kolegyně viděla?“ Prodavačka mu zabalila koblihy do pytlíčku a napsala na kousek papíru adresu. „Je to někde na tom internetu,“ vysvětlovala. „Já se v tom nevyznám, s počítačem neumím, ale vůbec se mi to nelíbí,“ řekla na rozloučenou.
Na stanici si páníček ihned sedl k počítači. Aník ho následoval a uvelebil se pod jeho stolem. Páníček zatím ukusoval koblihy (tentokrát se mu podařilo se neušpinit) a snažil se vypátrat autora těch ošklivých zpráv. Nenašel však nic víc než to, co mu řekla prodavačka. Pomluvy a další ošklivé narážky na cukrárnu a její výrobky. Doporučení chodit jinam. Ale žádná fotka ani jméno autora. Samozřejmě, ještě aby se prozradil. Kromě nepěkných komentářů našel i fotografie od neznámého autora. Poznal pytlíčky a obaly z oblíbené cukrárny, o které se zde psalo tolik lží. Pak ale zachytil fotku s jiným papírovým sáčkem. Autor si zřejmě nevšiml, že ho vyfotil. Byl červeno-bíle pruhovaný, zmačkaný v rohu fotografie. „Kde jsem to už jenom viděl?“ mumlal si pro sebe páníček. Aník pod stolem zaštěkat. Vyrušil ho z myšlenek, aby mu připomněl, že on je sice po snídani, ale na svého pejska dočista zapomněl. „Promiň, Aníku. Čas u počítače tak moc letí,“ řekl pejskovi a ihned mu donesl misku s vodou a granulemi. Pak se vydali na procházku. Zašli do nedalekého parku a kličkovali ulicemi hlavního města. „Páníček něco hledá,“ říkal si pro sebe Aník. „Chodíme sem a tam, rozhlíží se na všechny strany. Určitě číháme na zloděje,“ myslel si pejsek, nastražil uši a sledoval, co se kde šustne. „Tady to je!“ řekl vítězoslavně páníček. „Kdo? Kde? Koho jsme chytili?“ rozhlížel se zmateně Aník. Nikoho neviděl, jen zavřené prosklené dveře a výlohu jakéhosi obchodu. Za oknem seděli lidé, pili kávu a něco kousali. Na ulici před obchodem to krásně vonělo. „Tak takového zloděje si nechám líbit,“ napadlo pejska.
Vešli dovnitř a Aník dostal povel čekat u dveří. Páníček šel dál k výloze. Byla plná dobrot. „Copak mu ty čtyři koblihy nestačily?“ říkal si Aník a cítil nespravedlnost, když si vzpomněl na svou jednu misku granulí. Páníček si objednal a odnesl dobrotu v červeno-bíle pruhovaném sáčku, který byl totožný s tím na záhadné fotografii. „Někde tady bude náš podezřelý,“ řekl pejskovi, když šli ulicí. Zakousl se do nutelového croissantu a zanaříkal: „Ale ne… Tohle byla poslední čistá košile. Dnes nás čeká velké praní.“ A snažil se otřít čokoládu z košile. „Jaké nás?“ napadlo Aníka. „Kdo z nás dvou je tu flekatý jako dalmatin, já snad?“ říkal si pro sebe.
Sáček z cizího krámku odpovídal tomu na fotografii. Páníček to ještě jednou kontroloval. „Musíme si na zlomyslného pomlouvače počíhat,“ řekl pejskovi a podrbal ho za ušima. Představa chytání zloděje v krámku plném jídla se oběma velmi zamlouvala. Hned se do toho dali a proseděli v koblihárně celý týden. Aník vždy dostal misku s vodou. Páníček za tu dobu vypil mnoho kávy a snědl spoustu koblih. Pistáciové, jahodové, nutelové nebo s pudinkem. Seděli u kulatého stolečku a sledovali jednoho zákazníka za druhým. „Opravdu jich chodí málo,“ napadlo páníčka. Pak ale zbystřil. Znovu se objevil jistý zákazník, mladý chlapec, a objednal si novinku – koblihu s kávovou náplní. Zaplatil a odešel. „Jdeme, Aníku!“ vystřelil páníček z obchodu. „Ani nedojedl koblihu, to bude vážné,“ říkal si pejsek a následoval pána. „Známá vůně!“ uvědomil si pejsek. „Tohle už jsem někdy předtím cítil,“ a poslušně následoval pána.
Sledovali podezřelého, který opravdu mířil do cizího obchodu. Chvíli počkali, a pak vešli dovnitř. Chlapec mezitím vystřídal prodavačku a stál za kasou. „Musíme si promluvit,“ řekl páníček a ukázal policejní odznak. Chlapec dočista oněměl a strachy se celý třásl, když si sedli ke stolu vzadu v kanceláři. Páníček mu ukazoval něco na telefonu, což byla pro Aníka malá svítící krabička. Seděl vedle stolu a nespouštěl chlapce z očí. Zavrčel pokaždé, když se na židli zavrtěl. Nejdříve zapíral a dělal, že o ničem neví. Když mu páníček vysvětlil, jaký mu hrozí trest, hrůzou vytřeštil oči, roztřásl se ještě víc a začal se ke všemu přiznávat.
„Donutil mě k tomu majitel obchodu. Záviděl, že druhý krámek má více zákazníků, a chtěl jim ublížit. Slíbil mi, že se všechno utají. Jak jste na mě přišel?“ zeptal se nakonec. „Na nástěnce tu visí tvoje fotka. Řekl jsem si, že pár dní zkusím číhat v koblihárně. A vyplatilo se! Kvůli vašim pomluvám teď chodí málo zákazníků. Bylo snadné si zapamatovat, kdo si každý den kupuje novinky,“ vysvětlil páníček.
Případ byl úspěšně vyřešen. Všechny ošklivé zprávy na účet koblihárny zmizely. Majitel obchodu dostal velikánskou pokutu, zkrachoval a musel celý obchod zavřít. Hocha žádná pokuta nakonec nečekala, jelikož se poctivě přiznal a omluvil. „Měl štěstí,“ říkal páníček prodavačce, která už zase měla plno práce. „Vy u nás budete mít vždy koblížek zdarma, pane komisaři. Za to, jak jste nás zachránil,“ říkala s úsměvem. „A pro pejska se tu vždy také najde něco na zub,“ řekla a hodila Aníkovi piškotek. „Jaká škoda, že odtud nemůžeme chytat všechny zloděje,“ pomyslel si Aník a spokojeně si hověl pod stolem, dokud je nezvedla jiná policejní práce.
