„Takže bude svatba?“ zeptal se jednoho dne páníček svého kolegy, když mu v práci ukazoval malou krabičku. Třpytilo se v ní cosi malého a kulatého. „Přeji mnoho štěstí.“ Aník vše sledoval ze svého pelíšku v rohu kanceláře.
Za chvíli končila pracovní doba a chystali se s páníčkem domů. Bylo léto, a tak se těšil na večerní procházku do lesa. Ten měli kousek od domova, což si Aník opravdu užíval. Ráno i večer se mohl prohánět po trávě a jehličí, kličkovat mezi stromy nebo přeskakovat větve.
Občas potkali nějakého souseda a prohodili spolu pár psích slov. „Doufám, že tě budu moct pozvat na svatbu,“ dodal kolega před odchodem. „Samozřejmě i Aníka.“ Pejsek zvedl hlavu a nadšeně se podíval na oba muže. „Samozřejmě přijdeme moc rádi, viď, Any,“ řekl páníček a podrbal pejska za ušima. „Jestli tam bude něco dobrého na zub, tak tam nesmíme chybět,“ pomyslel si Aník a spokojeně zavrčel.
Po víkendu dorazili na stanici, kde ještě panoval klid. Bylo šest hodin ráno a policisté se pomalu scházeli. V páníčkově kanceláři to vonělo kávou. Aník seděl v pozoru vedle stolu a čekal, co se dneska bude dít. Tolik si přál honit zloděje. Dokonce se mu o tom i zdálo. „Určitě jsem ze spaní kmital nohama,“ pomyslel si. Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vpadl páníčkův kolega. Ten, který je zval na tu spoustu dobrého jídla. „Co se stalo, kam se ženeš?“ zeptal se páníček. „Je pryč! Hledal jsem ho všude celý víkend, prostě zmizel,“ vysvětloval nahlas kolega. „Co je pryč?“ „Ten prsten! Dočista se vypařil. Převrátil jsem byt i auto vzhůru nohama. Ani tady v šatně jsem ho nenechal,“ zněla odpověď. „Nemohl ti někde vypadnout? Třeba cestou domů? Byla by to smůla, ale stát se to může,“ přemýšlel páníček. „Do kapsy bych si tak drahou věc nikdy nedal. Dával jsem ho do batohu i s tou krabičkou,“ trval si kolega na svém. Aník kmital očima z jednoho muže na druhého a pozorně naslouchal. Pochopil, že se něco ztratilo. Hurá, budeme to hledat!
„Prosím tě, sedni si,“ podal mu páníček židli. „Zkus se zamyslet, kde jsi ten prsten viděl naposledy.“ „V pátek večer jsem ho položil v kuchyni na poličku. V neděli už tam nebyl. A celý víkend jsem byl doma sám. Lenka je na služební cestě. Žádost o ruku a všechno kolem jsem plánoval na dnešní večer, až se vrátí,“ vysvětlil kolega celou událost. „Policista, a nechá se okrást. To tu ještě nebylo,“ dodal naštvaně.
„Opravdu u tebe o víkendu nikdo nebyl? Ani na skok?“ ptal se dál páníček. Aník měl uši nastavené na každé slovo. Pochopil, že se hledá to malé třpytivé, co jim kolega posledně ukazoval. Asi mu na tom hodně záleží, protože vypadá velmi smutně a rozzlobeně. „Neměl by spíš zavírat zloděje do vězení, než si je zvát k sobě domů?“ napadlo Aníka, ale rozhodl se nechat si to pro sebe.
„Nechal jsem si doručit pizzu,“ napadlo kolegu. „Pak ještě přijel kurýr s nákupem, ale to je vše.“ „A pustil jsi je dovnitř?“ zeptal se páníček. „Toho druhého ne, ten mi nechal nákup za dveřmi a odjel. Těsně jsme se minuli. Ale ten kluk s pizzou šel dál, to máš pravdu,“ vysvětloval dál kolega. „Šel až do jídelny, položil krabici s pizzou na stůl a čekal na zaplacení. Neměl jsem u sebe peněženku. Musel jsem pro ni zaběhnout do ložnice. Ale nechce se mi věřit, že by to sebral on. Je to naše oblíbená restaurace, chodíme tam celé roky,“ dodal k tomu. „No, na nikoho jiného to bohužel nevypadá,“ řekl páníček.
„Tohle byl jen brigádník. Takový mladý kluk. Pojedu tam a zeptám se na něj majitele restaurace,“ rozhodl se kolega a zamířil ke dveřím. „A my pojedeme s tebou. Pojď, Aníku,“ řekl páníček a nasadil pejskovi vodítko. Hurá, policejní akce! A pojedeme autem, to je ještě lepší. „Jen počkej, zloději blýskavých věcí!“ vrčel si pro sebe Aník spokojeně, když oba muže následoval. Zanedlouho dojeli před restauraci. „Tady to voní… mňam, šunka,“ větřil Aník něco dobrého. „Ale ne, jsme tu pracovně, musím se soustředit,“ a pustil se do očmuchávání.
„Ten pes do kuchyně nesmí!“ varovala je servírka, která zrovna nesla tác plný skleniček. Div se o pejska nepřerazila. „Nebojte se, on je dobře vycvičený,“ řekl páníček a dál se bavil s majitelem. „Brigádník, který rozvážel pizzu, tu dneska není,“ říkal majitel. „Chodí ještě do školy a tady si přivydělává jen o víkendech. Myslím, že má ještě další brigádu. Ale kde, to vám, pánové, nepovím,“ pokrčil rameny. „Mohu vám ale ukázat jeho věci, které si tu nechává v šatně,“ nabídl majitel. „To by nám moc pomohlo,“ řekl páníčkův kolega a vydali se do šaten. To bylo nových pachů a vůní! Aník nevěděl, kde to má dřív prozkoumat. Ve skříňce však nenašli nic, co by jim pomohlo označit kluka za zloděje. Byla tam jen uniforma na rozvoz pizzy. „Tohle je nám k ničemu,“ rozčiloval se páníčkův kolega.
Těsně před odchodem se dal páníček do řeči se servírkou. Také se jí na podezřelého brigádníka zeptal. „Je to fajn kluk. Chodí do školy, tady mi občas vypomůže a vyzná se ve zvířatech. Vždycky mi nosí nějaké slevové kupony. To víte, pět koček, to něco stojí,“ řekla servírka. „A do kterého obchodu vám ty kupony dává?“ vyzvídal rychle kolega. „Milujeme mazlíčky, dole na rohu Václavského náměstí,“ vysvětlila. „A proč ho vlastně hledáte? Snad něco neprovedl?“ „To vám bohužel říct nesmíme, ale moc jste nám pomohla, díky,“ řekl páníček a zavolal na Aníka: „Jedeme!“
Když dorazili na místo, kolega kluka s pizzou ihned poznal. Zrovna vyrovnával psí konzervy. Aník si připadal jako v ráji. Tolik dobrot! Ale musí pamatovat na to, že teď se pracuje. Využil toho, že má volné vodítko, a začal všude šmejdit. Páníček s kolegou se zatím vydali za podezřelým. Najednou Aník něco ucítil. Vonělo to jinak než všechny ty granule a sušené masíčko. Bylo to jako něco, co už cítil na policejní stanici. Byl to páníčkův kolega. Ale byl cítit ještě někde jinde než tam, kde se momentálně nacházel. Aník šel po stopě a dočmuchal se k velkému sudu. Byl plný granulí s rybí příchutí. Aník ryby nerad, ale cítil tu něco dalšího čím dál silněji. Začal tedy štěkat a packou šmátral po sudu. „No tak, nech toho!“ napomenul ho páníček. „Jídla máme doma dost.“ Pejsek to ale nevzdával. Zatahal páníčka za vodítko a stále štěkat na podezřelý sud. „Ty přece nemáš rád ryby, tak co blázníš?“ došel k němu páníček. Aník kňučel a obcházel sud kolem dokola. „Asi tu něco cítí,“ konečně na to přišel kolega, který nespouštěl z očí svého podezřelého.
Obchod se mezitím zamkl a všichni museli odejít. Zůstal tu jen ten kluk a vyděšená kolegyně. „Nic jsem neprovedla,“ opakovala pořád dokola. „Ten sud se musí vysypat,“ rozhodl páníček a nařídil klukovi, aby ho vysypal vzadu ve skladu. Po zemi se rozkutálely psí granule. Aník se mezi nimi začal prohrabovat. „Nebojte se, nic vám neubude, já ryby nerad,“ vrčel si pro sebe. Konečně našel, co hledal. Malá červená krabička ztracená v hromadě granulí. Zaštěkal a přivolal páníčka, který Aníka spokojeně poplácal po hřbetě. „Pašák!“ řekl mu. V krabičce byl ztracený prsten a kolegovi se neskutečně ulevilo. Kluk, tedy odhalený zloděj, začal vše vysvětlovat. Prý chtěl prsten prodat, aby měl víc peněz a nemusel během školy tolik pracovat. „Za to teď půjdeš před soud. Vězení tě sice nečeká, ale jiný trest určitě ano,“ oznámil zloději páníček a nasadil mu pouta. Odvezli ho na stanici, kde se znovu ke všemu přiznal a popsal, jak ukradl prsten, když se kolega vydal pro peněženku. Pobyl si na stanici v malé cele a pak přišel soud. Bude muset na veřejně prospěšné práce, dokud si celý trest neodpracuje. Je to pořádně špinavá a smradlavá práce. Zametání ulic a sbírání odpadků. Krást se prostě nevyplácí. Ani malé, natož větší věci.
Na stanici bylo další den po dopadení zloděje veselo. Páníčkův kolega oznámil, že se bude ženit. Donesl pro všechny kolegy krabice plné koblih a speciálně pro Aníka velké balení šunky. „To jsem rád, že se ta malá kulatá věc našla. Jinak by se určitě nekonala žádná oslava a já bych přišel o spoustu dalších dobrot,“ pomyslel si Aník a spokojeně baštil svou porci odměny.
